Máme se bát v Česku muslimů?

Ochránci českých národních zájmů bijí na poplach. Dejte si pozor na přistěhovalce a hlavně na muslimy! Podívejte se co třeba teď vyvádějí v Londýně. Nesmíme dopustit, aby mohli někdy takhle řádit třeba v Praze. Mají k tomu důvod?

Česko patří dlouhodobě ke státům, do kterých se přistěhovalci z takzvaných třetích zemí zrovna nehrnou. Pokud se u nás přece jen objeví, pak jsme pro ně jen tranzitní zemí na cestě dál na západ nebo do Skandinávie. Imigrantů obecně je u nás ve srovnání s ekonomicky vyspělou Evropou velice málo. Přesto u nás xenofobie jen kvete. Průzkumy veřejného mínění prozrazují, že nemáme rádi cizince (obecně), podezřelá je nám jiná barva kůže. I když jsme zemí ateistů, nedůvěru až nenávist v nás vzbuzují lidé jiného než křesťanského náboženského vyznání. Mnozí z nás jakoby žili v neustálých obavách, že nás v nejbližší době pohltí zástupy nepřátelských lidí z Afriky a Asie.

V poslední době se čeští xenofobové zaměřují především na muslimy. Vyznavačů islámu přitom žije v Česku okolo jedenácti tisíc. Jsou to převážně vysokoškolsky vzdělaní lidé, které místo džihádu zajímá spíše rozvíjení profesní kariéry. Jejich ideových odpůrců, organizovaných do skupin na internetu, jsou ovšem desetitisíce. Jen facebooková komunita, sama sebe nazývající Islám v Česku nechceme, čítá šedesát tisíc lidí. Tedy docela slušná přesilovka.

V současné době náš malý český svět žádní přistěhovalci ani muslimští fundamentalisté neohrožují, ani se k tomu nechystají. Důvod k obavám z imigrantů mohou mít třeba Němci, Nizozemci nebo Norové. Třeba v pětimiliónovém Norsku dnes žije půl miliónu přistěhovalců. A přestože to s jejich začleňováním do zdejší společnosti zdaleka není bez problémů, neprožívá většina Norů – na rozdíl od českých islamofobů - trauma z pomyšlení, že je snad v příštích desetiletích ovládnou militantní islámští fundamentalisté. Na rozdíl od českých „poctivých národovců“ a často zároveň „dobrých katolíků“.

Je v nás něco iracionálního a současně temného, co způsobuje, že mnozí z nás mají odpor k lidem, kteří jsou odjinud nebo mají jiné vyznání. Přitom bývají Češi v mnoha ohledech považováni za tolerantní. V některých směrech, třeba vůči korupci, dokonce až moc. Bohužel si neuvědomujeme, že právě tahle iracionální temnota v našich myslích dovoluje šikovným manipulátorům, aby nás dostali tam, kam potřebují. Toto „umění“ ostatně tak mistrně ovládal v minulém století Adolf Hitler a v současnosti třeba takový Geert Wilders.

Souhlasím s americkým sociologem Richardem Sennettem, který na otázku, proč se poslední dobou v Evropě daří v hospodářsky úspěšných zemích jako je Rakousko, Holandsko nebo Švédsko xenofobním politikům, odpovídá: „V těch debatách v podstatě vůbec nejde o přistěhovalce. Vždyť kdo by dělal všechnu tu potřebnou podřadnou práci, když ne přistěhovalci? Imigranti jsou jen zástupnou maskou našich vlastních problémů. Myslím, že se strachem z cizinců projevuje strach Evropanů z toho, že jejich kontinent ztrácí na síle. Cizinci se nabízejí jako možní viníci úpadku, jako by nám právě oni brali sílu.“

V příspěvcích bloggerů i v diskusích na téma imigrace nebo multikulturalismus, které si člověk může přečíst na blogu iDNES i jinde, je patrný především onen iracionalní pohled, často živený účelově podávanými informacemi . Problémem tady není jen nedovzdělanost autorů podobných textů, ale také nechuť dívat se na problémy z různých úhlů pohledu, přemýšlet nad fakty jinak než ve předem daných schématech ideologického vidění světa.

Jedinou alternativou je pro ně představa – naprosto utopická a tím i nebezpečná – o vystěhování milionů přistěhovalců z Evropy. Jenže dvacet milionů evropských muslimů už v Evropě zůstane, ať se to islamofobům líbí nebo ne.

Teď je na evropských politicích, aby dokázali tyto lidi, často už po několik generací státní příslušníky svých zemí, doopravdy začlenit do života většinové společnosti. Pokud se v ní nebudou cítit dobře, protože je většinová společnost zatlačila na svoji periferii, do života v bídě a nezaměstnanosti, potom to budou dávat hlasitě najevo. A je jedno, zda jsou bílí, černí nebo žlutí, zda vyznávají korán nebo bibli. Příkladem budiž události v Londýně, které pramení z podobných frustrací.

Jejich příčiny přiblížil pro ParlamentniListy.cz spisovatel a politolog Benjamin Kuras, který v roce 1968 emigroval do Velké Britanii, kde stále žije: „Nejedná se de facto i imigranty. Jsou lidé, kteří zde žijí již v několikáté generaci a jejich předkové, kteří přišli do Spojeného království v šedesátých letech, byli slušní lidé křesťanského vyznání. Z hlediska multikulturalismu jde spíše o to, že britský vzdělávací systém jim nedal žádnou kulturu. Nestali se úplně Brity, ale nejsou to již ani Jamajčané. Jsou vykořenění a neví, kam patří. Ta děcka vyjdou ze školy a neumí nic. Nenaučí se ani řemeslo. Stát je zradil. Ze škol vychází pologramotní lidé, kteří nic neumí a navíc jsou závislí na sociálních dávkách, které je nenutí pracovat," říká Kuras a mě napadá, že podobnost s osudem českých Romů není vůbec náhodná.

A ještě jednou Richard Sennett, který před nedávnem odpovídal na otázky týdeníku Respekt.: „Velké selhání politiků v Evropě i v USA spočívá v tom, že nedokážou zajistit pracovní místa. Hlavně Amerika krvácí, pracovní místa mizí do Asie, přitom lidé svůj vztek obracejí proti přistěhovalcům z Mexika. Ti ale dělají práci, kterou Američané vykonávat nechtějí. Neschopnost Ameriky udržet zaměstnání v továrnách, v manufakturách zvýšila strach z cizinců i nerovnost ve společnosti.“

Bez ohledu na to, zda budeme považovat multikulturalismus za sprosté slovo nebo pojem bez obsahu, čeká evropské země úkol najít způsoby harmonického soužití lidí různých kultur a náboženství. Kdo tvrdí, že to nejde a řešení vidí v „odsunu“ přistěhovalců, nevidí si ani na špičku nosu. Jiná možnost než usilovat o jejich integraci totiž neexistuje. Ať se to xenofobním nacionalistům libí nebo ne.

O úspěchu integrace rozhodnou především politikové. Nebude to snadné, ale zdá se, že pragmatismus a hlavně zdravý rozum mají ve velké většině evropských zemí navrch. Ostatně jen tak bude možno úspěšně čelit často účelově vytvářeným kampaním proti menšinám a omezit vliv různých populistických politiků, kteří cítí šanci získat svým vypjatým nacionalismem vyvolávajícím v lidech strach z menšin ve společnosti významný politický vliv.