Abychom neskončili z louže pod okapem

Množství textů na téma reformy v Česku i vášnivé diskuse plné emocí, které je doprovázejí, potvrzují, jak citlivě i emotivně veřejnost vnímá současné reformní kroky naší politické elity. Zároveň se projevuje – ve zmíněných diskusích i v chování politiků na naší politické scéně – jak kontraproduktivní může být protlačování ideologických doktrín bez ohledu na dění v reálném světě.

„My hájíme pravicové ideály, levičáci by chtěli zemi ještě víc zadlužit a dovést nás k řeckému krachu,“ tvrdí skalní vyznavači neviditelné ruky trhu.

„Nenecháme pravici, aby zbídačovala lidi na úkor ještě většího bohatnutí bohatých,“ kontrují zastánci „společnosti sociálních jistot“, kteří u nás poslední roky tahají za kratší konec.

Kdyby tyhle spory mohl člověk brát jako názorové kočkování, z něhož se dříve nebo později vyloupne životaschopný kompromis! Vždyť jde o vážné věci: připravované a v některých případech už schvalované reformy mohou nevratně změnit poměry v Česku na desetiletí. Obavy, že pro drtivou většinu občanů této země mnohdy k horšímu, bohužel, nejsou nereálné A to i přes čepýření dnešní opozice, že po vítězství ve volbách všechno změní.

Mysleme si o bruselské administrativě cokoliv, její doporučení vládám zemí EU nevychází z ideologicky deformovaných závěrů, ale z analýz a zkušeností renomovaných odborníků. Proto stojí za to si připomenout, co naší vládě například radili v polovině letošního roku.

• 
  Rada EU a Evropská komise Česku doporučují bezpodmínečně provést slibované plánované úspory na rok 2012 a pokračovat v nich i v dalších letech.
• 
  Zavést kompletní důchodovou reformu včetně zvýšení věku odchodu do penze, reformu státního pilíře i spoření v soukromých penzijních fondech, reformu pracovního trhu, který by více napomáhal zaměstnávání starších lidí.
• 
  Pomoci rodičům s malými dětmi, aby se snadněji mohli vracet na trh práce. Zlepšit pomoc v nezaměstnanosti a systém rekvalifikací.
• 
  Zlepšit kvalitu veřejných služeb, především urychlit protikorupční strategii, přijmout služební zákon a zrušit anonymní držení akcií.

Každý může posoudit, jak si vláda za rok svého vládnutí při naplňování těchto cílů vede. Nejde o nějaké „bruselské pruzení“, ve společnosti se o všech v dokumentu uváděných úkolech všeobecně mluví. Nečasově vládě se ale do většiny z nich už od počátku vládnutí dvakrát nechce. Ještě tak o nich mluví, ale s legislativním úsilím je to slabší. A hlavně si vládnoucí politici vybírají z doporučení jen to, co se jim hodí. Třeba reformu státního důchodového pilíře pojali dost svérázně – jedinou praktickou změnou je odčerpání části jeho prostředků do soukromých fondů. Pomoc v nezaměstnanosti si ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek představuje tak, že lidi bez práce po dvou měsících od ztráty zaměstnání nažene zametat ulice. Co se služebního zákona týká, je ticho po pěšině, a s protikorupční legislativou to jde také pěkně ztuha, o zrušení akcií na doručitele nemluvě. Vždycky se najde nějaký důvod, proč to nejde. Zkrátka stále platí: kdo chce, hledá způsoby, a kdo ne, hledá důvody…

Připomněl jsem si nedávná slova politoložky Vladimíry Dvořákové, kterými komentovala na ČT 24 výkony Nečasova kabinetu v prvím roce jeho vládnutí. Připomněla, že vláda, která se dostane do pasti klientelismu, nemá šanci změnit nic z toho, co nevyhovuje jejím mocným „klientům“, tedy velkopodnikatelům, nejrůznějším kmotrům. Přesná charakteristika naší současné situace, řekl bych. Klientelismus je rodný bratr korupce. A dnešní politická elita má těch „klientů“ bažících po veřejných penězích pohříchu hodně. Kam se hrabe Vít Bárta se svými údajnými plány na vysávání státních peněz, zachycenými na  pokoutních, několik let starých nahrávkách.

A ještě k úsporám, ke kterým Brusel vyzývá naši vládu. Z jeho doporučení totiý vůbec nevyplývá, že spoření rovná se automaticky škrtání. Je to poněkud jinak. Inspirativně o tom mluví v rozhovoru pro týdeník Respekt významná osobnost světové ekonomiky, ekonomický vizionář George Soros.

Na otázku, zda si myslí, že rostoucí sociální nerovnost ohrožuje západní společnost, odpovídá:

„Ano, je to velmi reálný problém, je obsažený v jádru kapitalismu, který má tendenci vytvářet velké nerovnosti.Nemyslím si, že existuje životaschopná alternativa ke kapitalismu. Věřím v kapitalismus, ale nikoliv v takový, který prosazují tržní fundamentalisté. Kapitalismus musí být upraven regulacemi a politickým systémem, který podporuje větší rovnost. Neomezený kapitalismus i nekonečná snaha dosáhnout rovnosti nejsou udržitelné, potřebujeme kompromis.“

Otázka: Jak mohou ale politici hájit více rovnosti, když musejí snižovat deficit veřejných financí a škrtat sociální služby?

„Myslím, že mnohé tlaky na škrty sociálních výdajů a proti zvyšování daní nejsou nutné, jsou politickým přáním a spíše problémy tvoří, než aby je řešily.Ve Spojených státech nebo v České republice diktuje rozpočtovou disciplinu politická ideologie, nikoliv nutnost. Neznám do detailu českou situaci, takže to vysvětlím na příkladu Spojených států. Při velké nezaměstnanosti a nevyužitých lidských zdrojích je chybné mít jako cíl vyrovnaný rozpočet. Smysl by – spíše než snižování výdajů – dávalo zvyšování daní. Tlak na vyrovnané hospodaření a snižování vládních výdajů může vést k horším výsledkům, než cyklický deficit, který by kompenzoval nedostatečnou zaměstnanost. Deficit se měří poměrem k DPH. Když kvůli škrtům snížíte růst DPH, tak může být ve výsledku zadlužení vyšší, než kdybyste se o jeho snižování nesnažili. Tato politická agenda momentálně ohrožuje americkou prosperitu.“ (Úryvek rozhovoru z č.28 týdeníku Respekt)

Další vývoj české společnosti teď paradoxně závisí na tolik vysmívaných a zatracovaných Věcech veřejných. Jenže, ať koaliční vládu při schvalování státního rozpočtu podpoří nebo potopí, vždy to bude špatně. Pro společnost i pro samotné Věci veřejné. Teď jde jen o to, které zlo by pro českou společnost bylo přijatelnější.

Pokud by pád vlády dával naději na obrození politické kultury u nás a v zájmu zdravého vývoje státu posun od politické zákopové války ke spolupráci partají na reformách, pak by nás nemohlo potkat nic lepšího. Jenže klientelismus bují i na druhé, oranžové straně barikády. A z louže pod okap by v tomhle případě bylo zatraceně blízko…